Kdyby mi nepraskla aorta, byl bych pořád ten domýšlivý playboy

Už je to šest let od chvíle, kdy nejúspěšnějšímu českému spisovateli praskla aorta. Zhoršila se mu krátkodobá paměť, orientace v prostoru, rozpadla se mu rodina a navíc bojoval s depresemi. Michal Viewegh (56) v rozhovoru otevřeně povídá o tom, jak se jeho život změnil a jak se vyrovnal se všemi svými potížemi. Prozrazuje i to, s čím se potýká nyní a co ho naopak těší.

Michal Viewegh: Lidé létají do Indie, aby se tam za peníze dali duševně do kupy a našli vnitřní moudrost. Já něco takového díky prasklé aortě prožil zadarmo.

Zhruba před šesti lety vám praskla srdeční aorta a vy jste to přežil. Malý zázrak. Jak jste to tehdy vnímal vy?
Říkal jsem si, že bych asi měl být vděčný, ale ve skutečnosti jsem byl spíše naštvaný a vzteklý. Zhroutil se mi život. Nebyl jsem schopný téměř ničeho, nemohl jsem cítit vděk za holé přežití. Fungoval jsem asi na dvacet procent. Předtím jsem prožíval své vrcholné životní období. Vycházely mi i dvě knihy ročně, jezdil jsem Volvem na besedy, kam chodily stovky lidí, létal po světě – a najednou jsem se stal nemohoucím pacientem, který si nic nepamatuje, nic neumí a nikam netrefí. První měsíce jsem nebyl schopný si sám ani nakoupit jídlo.

Co tu prasklou aortu zavinilo?
Já ani doktoři si nejsme jistí. Mám několik teorií. Nejpravděpodobnější je ta, že jsem občas nedoléčil nebo i přecházel chřipky a v těle se objevil zánět. Usadil se na stěně aorty a zeslabil ji natolik, až praskla. Objevila se ale i konspirační teorie, že mi to způsobila ruská mafie poté, co jsem napsal romány Mafie v Praze (2011) a Mráz přichází z hradu (2012). Dotkl jsem se totiž různých mocných lidí, mimo jiné i Rusů,  kteří si údajně moji „nehodu“ mohli objednat. Odmítám tomu věřit.

Aorta neboli srdečnice je největší tepna v lidském těle, prasknutí srdeční aorty prý přežije jen 10 % lidí.  

Jaké byly první dny a týdny?
V prvních dnech jsem byl úplně dezorientovaný. Blábolil jsem nesmysly o tom, že jsem v Jižní Americe. Předtím jsem sice byl na pánské jízdě v Argentině, ale myslel jsem si, že tam pořád ještě jsem. Dcera mi podávala čokoládu a já měl za to, že mi dává oheň… Blouznění postupně začalo ustupovat, ale špatné sny jsem měl ještě několik měsíců. Byl jsem neustále vyčerpaný a v mnoha ohledech dezorientovaný, což se naštěstí za poslední dva roky výrazně zlepšilo. Pořád mě však trápí špatná krátkodobá paměť. Nedokážu si třeba vybavit, co přesně jsem napsal nebo včera dělal. Když mi soused v poledne řekne, že mě chce přijít zítra ve čtyři hodiny navštívit, musím si to někam zaznamenat. Vážně bych na to zapomněl. K tomu všemu po té nešťastné události přišla ještě deprese.

Jak se u vás projevila?
Přestal jsem mít zájem o jakékoliv aktivity. Pociťoval jsem nechuť k jídlu, nebo jsem se naopak přejídal. Nebyl jsem schopný pracovat. Seděl jsem hodiny na terase, aniž bych něco udělal. Byl jsem ze sebe strašně znechucený. Občas jsem ani nemohl vstát z postele.

Na co jste myslel?
Nerad bych to rozváděl. Řeknu vám jen to, že se mi do hlavy nekontrolovatelně vkrádaly sebevražedné myšlenky. Chodil jsem na procházky do přírody v čase, kdy foukal silný vítr, a přemýšlel nad tím, že by bylo možná řešení, kdyby na mě spadl strom. Mám životní pojistku, takže moje rodina by byla zajištěná. Z dnešního pohledu už to chápu jako rouhání.

Proč? Takhle to vypadá, jako byste snižoval vážnost depresivních stavů.
Nesnižuji, jen si nemyslím, že bych tenkrát opravdu spadl až na úplné dno. Moje míra psychického utrpení nebyla taková, abych měl právo to svojí rodině a přátelům udělat. Postupně se můj stav zlepšil. Za to musím mimo jiné poděkovat psychiatrovi a antidepresivům, která beru do dneška.

Myslíte, že to tehdy nebylo úplné dno?
Vnímám to tak na základě jiných, daleko horších lidských příběhů. Slyšel jsem od některých pacientů, že třeba půl roku nemohli vůbec vyjít z bytu ven… Takovou extrémní míru deprese jsem nezažil. Navíc existují i jiné duševní choroby, při nichž lidé zažívají daleko horší stavy, než se děly mně. Děsivé panické ataky nebo bipolární afektivní porucha, kterou trpí jeden můj kamarád. Když to na něj přijde, nemůže třeba tři měsíce dělat téměř nic. Já jsem chodil alespoň občas ven a mluvil s lidmi…  

Bral jsem různá antidepresiva. Šel jsem třeba na večírek k sousedům a nedokázal se vůbec zasmát. Takové léky jsem nechtěl. Dělaly ze mě jakousi nekomunikativní a nezábavnou zrůdu. Fantoma průměru.

Říkal jste, že neustále berete antidepresiva. Nemáte odvahu je vysadit?
ůj psychiatr mi řekl, že když s nimi funguju líp než bez nich, není důvod je vysazovat. Bral jsem několikery, teď už polykám jen jedinou tabletu denně. Ty předchozí prášky mě sice zbavily splínů a úzkosti, ale byl jsem taky vůči všemu apatický. Šel jsem třeba na večírek k sousedům a nedokázal se vůbec zasmát. Neměl jsem sice velké psychické propady směrem dolů, ale nepřicházely ani sebemenší vzestupy nahoru. Říkal jsem, že takové léky brát nechci. Dělaly ze mě jakousi nekomunikativní a nezábavnou zrůdu. Fantoma průměru.

S těmi léky, co mám nyní, se cítím lépe, často se i zasměju… Mám dojem, že ty prášky potřebuju už jen na některé sice banální, leč pro mě stresové situace. Když třeba jedu pozdě na důležitou schůzku, navíc nemůžu nikde zaparkovat, ke všemu ťuknu do cizího auta, do toho mi volají dva novináři a já na ně v tu chvíli fakt nemám čas… Všechno se to nakumuluje a já začnu regulérně šílet. Kdybych nebral antidepresiva, pravděpodobně bych i nahlas ječel a mlátil hlavou do volantu. S léky podobné kritické situace zvládám přece jen o něco lépe.

Jak dlouho jste se po operaci vracel do běžného života?
Těžko se to posuzuje, protože během rekonvalescence se mi ještě rozpadla rodina. Opustila mě žena, což pro mě nebyla dobrá součást léčby. Nějakou dobu jsem nemohl vidět ani své děti. Nepochybně se tím mé definitivní vyléčení zpomalilo. Zhruba tři roky mi trvalo, než jsem začal jakž takž normálně fungovat.

Prasklá aorta měla vliv na rozpad manželství?
Veronika si vzala za muže úspěšného a bohatého spisovatele. Cestovali jsme, finančně jsem ji skvěle zajistil, měli jsme dvě drahá auta, setkávali jsme se se zajímavými lidmi. Žili jsme aktivním a luxusním životem. Poté, co mi praskla aorta, se během jednoho jediného dne všechno změnilo. Najednou se ze mě stal ukňouraný pacient. Stěžoval jsem si úplně na všechno. Pomalu nám začaly docházet peníze, protože jsem nemohl psát. Dva roky jsem nevydal žádnou knihu. Hrozilo, že nám seberou dům. Vlivem deprese jsem ztloustl a ztrácel sebejistotu. Všechno se začalo hroutit. Zcela nepochybně to na naše manželství mělo velmi negativní vliv.

Bylo pro vás těžké vrátit se znovu ke psaní?
Psaní mě vždycky bavilo a stále baví. Beru ho jako koníček, který mě navíc dobře živí. Když se to stalo, nebyl jsem schopný napsat nic většího. Román v tu chvíli vůbec nepřicházel v úvahu. Zvládnul jsem si psát jenom deníček. Zaznamenával jsem jen to, co se mi během dne přihodilo. Postupně se mi tam povedlo propašovat alespoň vtipy a metafory. Bylo to pro mě jakési rehabilitační cvičení. Postupně jsem se pouštěl do delších textů. Nejdřív jsem psal – a vydal – povídky, pak jsem se rozhodl napsat román Biomanžel (2015), což je jenom volné pokračování Biomanželky (2010). Nemohl jsem přestat psát a vydávat knihy, musel jsem splácet hypotéku.

Jste k sobě coby autorovi teď víc kritický?
Moji bratři a přítelkyně mi tvrdí, že se občas kritizuju a podceňuju zbytečně, a shazuju tak svůj životní úspěch. Já si asi na rozdíl od nich více uvědomuju, že tady jsou a hlavně v minulosti byly stovky mnohem lepších spisovatelů, než jsem já. Mám samozřejmě na mysli vysokou literaturu, autory jako Tolstoj, Hemingway nebo třeba Philip Roth. Troufl bych si soutěžit jen se současnými českými autory.

Jak se promítla prasklá aorta do vaší tvorby?
Vždycky jsem bral svoje životní zážitky jako přirozenou inspiraci pro psaní. Vypůjčil jsem si historku ze života a trochu ji vylepšil. To se dodneška nezměnilo. Proměnily se však náměty. Dříve jsem psal různé hedonistické povídky o sexu a alkoholu. Dnes se mě víc dotýkají jiná témata. Stárnutí, nemoci nebo nedorozumění v mezilidských vztazích… Chtěl bych se pokusit o napsání ryzího humoristického románu, v němž by byly jiskrné košaté věty s britským humorem. Něco takového jsem zatím nedokázal. Ano, napsal jsem romány, kde nějaký ten humor najít můžete, ale žádná moje kniha není čistě humoristická. Vnímám to jako výzvu.

Je psaní jednou z věcí, která vás vytáhla ze dna zpět do běžného života?
Určitě. Myslím, že by mi psaní pomohlo, i kdybych nebyl spisovatel z povolání. Podle psychiatrů jde o osvědčenou metodu, která pomáhá i lidem, kteří nikdy nic nenapsali. Když se člověk pokouší své emoce, konflikty nebo strachy popsat, často se mu podaří celkem přesně pojmenovat, třeba i mezi řádky, také jejich příčiny. I úplný laik určitě dojde ve svých úvahách o manželství hlouběji, když hádku s partnerem popíše na papír – musí nad ní více přemýšlet a analyzovat ji. Může dokonce objevit řešení daného problému. U mě to tak funguje.

Po té události jsem zaháněl stres jídlem. Vážil jsem 106 kg. Nadváha pro mě byla impuls. Nejdříve jsem chodil se sportovními holemi a postupně začal střídat s chůzí i běh.

Co dalšího vám pomohlo?
Dostal jsem se ze dna také díky širší rodině a přátelům. Kousek ode mě bydlí máma a dva bratři. A nemůžu nezmínit své sousedy, kteří mi taky pomáhali. Často mě zvali k sobě nebo chodili ke mně domů, abych nebyl sám. Pomohl mi i běh. Než mi praskla aorta, běhal jsem denně, dokonce i ve dvacetistupňových mrazech. Uběhl jsem maraton. Po té události jsem hned běhat nemohl, a bohužel jsem proto začal přibírat. Dostal jsem se až na 106 kg. Zaháněl jsem stres jídlem. Nadváha pro mě byla impuls, abych začal chodit. Nejdříve jsem chodil se sportovními holemi a postupně začal střídat s chůzí i běh. Taky lyžuji, ale už ne šusem jako dříve. Jsem opatrnější.

Na úplném začátku jsem se vás ptala, jak jste vnímal svoji zdravotní příhodu bezprostředně poté, co se vám stala. Z jakého úhlu pohledu se na ni díváte dnes?
Tenkrát jsem byl samozřejmě naštvaný a nechápavě vzteklý, ale dneska už cítím i vděk za to, že jsem přežil. Mám sice nadále přetrvávající následky, ale jsem už na světě zase rád. Dneska už funguju víceméně normálně. Píšu knihy, jezdím na dovolené, chodím na grilování k sousedům a nedělá mi už problém jezdit autem. Až na nějaké nepříjemné drobnosti mě nic výrazně neomezuje.

Jak jste se za poslední léta změnil jako člověk?
Neměl bych to říkat nahlas, protože by to znělo domýšlivě, ale udělám to. Rád bych věřil, že jsem teď skromnější, možná i citlivější.  Prošel jsem totiž nejen psychickou, ale i finanční krizí, a ta mě dost poučila. Kdyby mi před lety nepraskla aorta, pravděpodobně bych byl pořád ten domýšlivý spratek, jaký jsem byl tenkrát.

Proč myslíte, že jste byl spratek?
Možná jsem použil moc silné slovo. Zmírním to na playboye, protože jeho součástí je nezodpovědnost, přehnané sebevědomí a samozřejmě děvkaření.

Takže to byla životní zkouška, která vám přinesla do života mnoho pozitivních změn.
Lidé létají do Indie, aby se tam za peníze dali duševně do kupy a našli vnitřní moudrost. Já něco takového díky prasklé aortě prožil zadarmo. Donutilo mě to k sebereflexi a sebekritice. Sedávám na terase mnohem déle než dříve. Laicky medituju a přemýšlím nad sebou, což jsem předtím nedělal.