Majitelka umisťovací kočičí kavárny: Je to jako detašované pracoviště na vrcholu Mount Everestu

Kateřina Váchová už několik let zachraňuje nemocné a toulavé kočky. V Kroměříži si dokonce zřídila umisťovací kočičí kavárnu. Jak zvládá pečovat o desítky zvířat a co jsou její nejmilejší vzpomínky? A proč má k pojištění odpovědnosti při podnikání navíc i životní pojištění?

„Můj sen je mít venkovní zabezpečenou zahradu s posezením a taky kočičí kavárnu, kde bude všem dobře. A stejně úžasný tým lidí, kteří mi to pomáhají zvládnout. Ono to totiž není vůbec růžové,“ říká Kateřina Váchová, majitelka kavárny Kitt&Café Toulavý ráj. A dodává, že i přes vyčerpávající psychické a fyzické nasazení je dnešní adopce s číslem 288 přesně tím, co tomu dává smysl.

Co vlastně znamená „umisťovací kočičí kavárna“? 

Je to kočičí kavárna, která pomáhá zvířatům hledat domov. Naše kavárna se tomuto modelu vymkla tak nějak úplně a po čase fungování se stala zároveň útulkem pro kočky. 

Jak finančně zvládáte její provoz? Kolik stojí samotná péče o kočky? 

Finanční stránka provozu je dost závislá na počtu koček. Platíme nájem, energie, provozní náklady, krmení, veterinu, úklid. Nároky na péči, hygienu nebo speciální čisticí prostředky jsou větší než u normálního provozu bez zvířat. Některé měsíce máme faktury u veterináře v řádu pár desítek tisíc, jindy jsou to statisíce za kvartál. Bez pomoci hodných lidí a fanoušků našich kočiček bychom to nezvládli.

Využíváte například nějaké podpory pro OSVČ a podnikatele?

Ne. Podpora útulků, navíc soukromých, je dost komplikovaná, legislativně to není ošetřené a města se do spolupráce nehrnou, i když mají odpovědnost za zvířata nalezená v jejich katastru. Tak zvířata sice městům hlásíme jako nalezená – ze zákona –, ale málokde zjišťují, jestli není třeba pomoci.

Kdybych vám řekla, že si chci otevřít kavárnu, řekla byste mi, co je na jejím provozu to nejnáročnější? 

Vybalancovat ji tak, aby byla vhodným místem pro život koček a zároveň komfortní pro hosty. Přeci jen čtyřicet koček umí udělat dobrý nepořádek. Zároveň máme vše nastaveno tak, aby kočičky s hosty trávily dostatek času a hosté přicházeli právě za nimi. Z toho důvodu se u nás neorientujeme na zisk z provozu a vysoké ceny. Naopak chceme, aby si všichni mohli dovolit k nám přijít častěji než svátečně. V našem případě je navíc spojení s útulkem dost komplikované ve chvíli, kdy víte, že jste na hraně a nemůžete pomoct více jedincům. Roky mi trvalo to pochopit, ale pocit zklamání a lítosti, když mě lidé prosí o umístění, ale já už nemám místo, ten zůstane pořád.

Jak jste zvládli uplynulou covidovou situaci?

Bylo to hodně těžké. Jako malá kavárna nemáme dostatek zaměstnanců, abychom se vešli do dotací. Většina covidových náhrad od státu se totiž počítá podle počtu zaměstnanců na hlavní pracovní poměr. Když žádný není, není nárok. Když je poloviční úvazek, je nárok na půlku. Bylo by to sice jen pár stovek denně, ale i to by pomohlo. U nás navíc musí pořád někdo být, zvířata dál vyžadují pozornost a péči, jídlo, úklid i léčbu. Na takové speciální provozy se bohužel zapomnělo. Nebýt našich fanoušků a drobných dárců, nezvládli bychom to.

„Na smutné konce se nedá připravit, i když víte předem, jak to dopadne. Jde to jen otupit.“

Vzpomenete si na svou první kočku? 

Zvířata jsem měla od malička. Moje první vlastní kočka Regina byla z útulku. Bílá, huňatá, hluchá, stará a nevrlá potvora zachráněná z množírny. Přihlásila jsem se jako zájemkyně, ale hledali pro ni klidný domov, což jsem tehdy s fenkami československého vlčáka a minibulteriéra nemohla splnit. Jenže osudu člověk neporučí. Jednoho dne přišla zpráva, jestli bych se na ni přeci jen nechtěla jet podívat. A byla to láska na první pohled a kousnutí! 

Regi nenáviděla svět, ale milovala dobrodružství. Naučila mě sledovat svět z kočičí perspektivy, ukázala mi, že chování kočky může být logické i nelogické zároveň. Nakonec ji dohnal původní život v množírně, odkud ji vyčerpanou porody vyhodili na ulici. A tam se na kvalitní stravu a péči nehraje. Rok po adopci jí selhaly ledviny a upadla do komatu. Nechat ji odejít byl pro mě jeden z nejhorších zážitků v životě. Tehdy jsem ještě netušila, že se takové věci stanou prakticky denním chlebem a všechna ta radost z pomoci bude vykoupena neustálým strachem a bolestí.

Kolik koček v současnosti máte? 

Momentálně čtyřicet. Letošní rok je zatím, co se týká počtu opuštěných zvířat, úplně nejhorší. Kočičky máme i na pořadníku a u hodných nálezců, kteří pomáhají s jejich záchranou.

Kolik jste jich už za svůj život zachránila? 

Nejde asi spočítat úplně všechny, pomáhala jsem už od mala třeba dobrovolničením v útulku. Ale když to vezmu jen podle evidence kavárny, tak od roku 2018 je to 288 koček.

Jaký nejtěžší případ vám prošel rukama? A měl dobrý konec?

Těch opravdu těžkých bylo dost – a každý jinak. Třeba kocourek Sparky, domácí povaleč, kterého jsme našli na konci vesnice dehydratovaného, vyhladovělého na kost, s otravou krve způsobenou těžkými záněty. Bojoval na hranici sepse. Ležel tak bez pomoci týdny. Sparky po velkém boji obětoval zadní nohy za život. My získali úžasného mazlíčka, mamánka a rozmazlence. A že nemá zadní nohy? To řešíme jen my, lidé, on si žije svůj devátý život a je právem tím nejobdivovanějším kocourkem kavárny.

Jak se dostáváte z toho, když ten příběh dobrý konec nemá? Máte nějakou metodu psychohygieny nebo docházíte například někam na terapie? 

Na smutné konce se nedá připravit, i když víte předem, jak to dopadne. Jde to jen otupit. Stejně se vám honí hlavou, co ještě šlo udělat, jestli jste tomu mohli zabránit.  Pravdou je, že většinou tomu zabránit nejde. Někdy je největší pomoc poznat, že se život zvířete mění v degradaci a je čas rozhodnout, že už to dál nesmí pokračovat. I to je láska. Někdy se musím zavřít mimo lidi a vybrečet se. Máme tu taky zeď, na které jsou fotky všech kočiček, co byly umístěné u někoho doma, a to tomu dává smysl. 

Kdy je kočka připravená k adopci?

Většina z nich musí nejdřív vyhrát svůj boj o život a uzdravit se. Takové kočičky přijímáme prioritně. Málokdy k nám přijde kočka v pořádku. Jakmile je to bezpečné, necháme ji ošetřit proti parazitům, otestovat na kočičí přenosné nemoci, očkovat, očipovat a vykastrovat. Poté se může začlenit do smečky dalších koček určených k adopci. Pak se vydává za dobrodružstvím najít si svoji rodinu v kavárně – většina to opravdu dokáže sama, odhadnout člověka, okouzlit a odjet s ním domů. Takové adopce jsou pak nejkrásnější, protože víme, že si kočička vybrala sama.

Máte sama kočky i doma, nebo „jen“ v kavárně?

Kéž by vlastně existovalo nějaké místo bez kočiček, aspoň na chvíli. (smích) Občas to jinak nejde, kočka si zvykne a přilne ke mně. Jako původní pejskařka mám doma momentálně osm adoptovaných koček, ježka a psa. 

„Pojištění odpovědnosti a životní pojištění jsou základ.“

Na co by člověk měl myslet, když chce otevřít vlastní kavárnu? 

Kavárna je rozhodně odpovědnost i riziko a kočičí kavárna je velká odpovědnost a ještě větší risk, protože nejde jen o vás. Kočičí kavárna a útulek dohromady je jak detašované pracoviště na vrcholu Mount Everestu… bez jištění. Pojištění odpovědnosti, životní pojištění a případně úrazové pojištění jsou proto základ. Pojištění mazlíčků u nás využít nejde, minimálně by nás pojišťovna neměla ráda a takové pojistné by nebylo zaplatitelné. U každé pojistky se zkoumá míra rizika a pojistit si jako vedoucí dozor útulku drobný úraz jako škrábnutí by znamenalo neustále sedět u lékaře a hlásit jednu pojistnou událost za druhou. 

Má tedy podle vás smysl mít oboje – pojistku „na blbost“ i životní pojištění? 

Pojištění odpovědnosti by mělo být základem pro každého majitele zvířete. Sám zákon ukládá majitelům zabezpečit zvíře, které je vlastně jeho majetkem, proti volnému pohybu. Spousta majitelů koček s volným pohybem na to zapomíná a pak je překvapí, když kočka způsobí venku dopravní nehodu a poškozený požaduje náhradu škody.

I životní pojištění je podle mě základ pro majitele jakéhokoli zvířete. Všeobecně se totiž málo myslí na to, co se zvířaty bude, a nechtěná živá dědictví nacházíme dnes a denně. Pojistit se a u notáře zajistit, aby zvíře po mé smrti mělo alespoň klidný život, by měl být základ.

Kdo se o kočky nebo kavárnu postará, kdybyste nemohla vy sama? A pomůže vám v tom nějak právě životní pojištění? 

Mám to štěstí, že kolem kavárny mi pomáhají úžasné dohodářky (brigádnice zaměstnané na dohodu o provedení práce, pozn. red.), dobrovolnice a fanoušci. Bez nich bych už dávno padla vyčerpáním a zhroutila se. Pojištění tak případně zaplatí nejen práci lidí, kteří se o kočky postarají, ale pokryje i náklady na jejich péči. 

„U Mutumutu mě potěšilo, že pojišťuje jen důležité věci a za cenu, jakou sama chci.“

Máte nějaké speciální pojištění s ohledem na kočky? 

Zrovna to vaše pojištění pracovní neschopnosti. Klasické bolístky jsou pro mě nepojistitelné, není den, aby mě kočka neškrábla, byť omylem, nebo nepokousala. Víc času bych strávila po doktorech než u zvířat a nepřijde mi podstatné proplácet každou prkotinu. Mám ale pojištěné úrazy a nemoci pro chvíli, kdy nebudu moct do práce, budu na neschopence nebo mě to nějak omezí. 

Proč jste si vybrala zrovna Mutumutu?
Mutumutu mi doporučila kamarádka, blogerka Days of Daysy. Nemám ráda papírování, složité podmínky ani trilion věcí, co nepotřebuji pojistit a prodejci mi je cpou. Sama mám z dřívějších zaměstnání zkoušky od České národní banky a znám praktiky pojišťoven. U Mutumutu mě potěšilo, že pojišťuje jen důležité věci a za cenu, jakou sama chci. Motivace ke sportu a sledování aktivity byly velkým bonusem. Jen ty hodinky jsem nevyběhala. (smích) Bylo období nemocných koťat a naše karanténa není zrovna moc veliká. A na pár metrech to člověk nenachodí.

Jak jste si pojištění u Mutumutu nastavila? Bylo to už rovnou s ohledem na podnikání?

Pojištění jsem si nastavila s ohledem na druhé zaměstnání, které bylo podstatné k udržení domácnosti. Zároveň ale pojištěním kryju kočičky i sebe pro případ zranění, jeho následků, nemocenské nebo smrti.

Která pojištění máte?

Mám pojištěnou pracovní neschopnost a smrt.

Podle čeho jste se rozhodovala při stanovení pojistných částek? 

Důležitý je pro mě poměr ceny, kvality a rentability. Vědět, že i za pár stovek – doslova – je člověk alespoň nějak krytý, když se cokoliv stane. Zároveň je krytá i rodina a zvířata.

Kde a jak vás můžeme podpořit?

Nejlepší je přijít a pomuchlat kočičky, dát si něco dobrého. Nebo máme aukční skupinku na Facebooku, Toulavý aukční koutek, kde máme pravidelné aukce krásných výtvorů a darů od našich fanoušků s úhradou faktur za veterinární péči. V kavárně také děláme akce a bazárky. Případně lze poslat materiální dar přímo k nám nebo finanční dar na transparentní účet kavárny.

Kitt&Café Toulavý ráj
Třebízského 1331
76701 Kroměříž

Transparentní účet kavárny 2501439395/2010 

V Mutumutu fandíme podnikatelům. Těm, kteří dělají něco pro svět kolem sebe, fandíme dvojnásob. A i když se na živnostníky často zapomíná, my na ně myslíme – podržíme je v případě, že jim kvůli nemoci nebo úrazu vypadnou příjmy, a ochráníme i jejich blízké.