Jak fandit při běžeckých závodech

Můj muž běhá. Běhá hodně. Běhá rád. Běhá jen tak pro radost, ale i závody. Desítku, půlku, maraton. Já mu s dětmi fandím. Všude a vždy. V Praze i jinde po republice, povzbuzovala jsem našeho běžce i na maratonech v New Yorku nebo Chicagu. A protože na všechno mívám excelové tabulky, návody a triky, fandění není výjimkou. Co jsem z nich vyčetla? A co si z toho můžete vzít vy, pokud chcete taky fandit?

Během pražského maratonu běžně fandím i na 7 místech. Z toho je jasné, že pořádně fandit je fuška a chce to výbavu. Samozřejmě musíte mít jídlo a pití s sebou, nebude čas něco nakupovat, čeká vás podobný maraton jako vašeho běžce.

Stejnou podporu dává sportovcům i pojištění Mutumutu, kromě potlesku nabízí i peníze, až 30 % z ceny pojistného zpět za to, že žijete zdravě a staráte se o sebe. 5 % za nekouření, 5 % za preventivní návštěvy u lékaře a 20 % si můžete vyběhat. 

Kompletní výbava na fandění při běžeckých závodech

• mapa závodu s doplněnými předpokládanými časy, které si spočítáte podle toho, za kolik průměrně běžec uběhne 1 km. Taky info, ve kterém je koridoru a kdy tedy přesně vybíhá
• vuvuzel, řehtačky, píšťalky, tleskátka (vše ideálně na provázku na krk, abyste to mohli kdykoli pustit z rukou)
• velký duhový deštník, vlaječka či jiná i z dálky dobře viditelná pomůcka
• zásoby jídla a pití hezky v batohu, ruce budete potřebovat na tleskání, pískání, focení
• fotoaparát nebo aspoň mobil se slušným foťákem
• kamarády u vás i jinde na trati, ve více lidech je větší legrace a podpora běžce
• předem si projít místa fandění i s běžcem a přesně se domluvit, kde budete stát
• pomůže, když běžec udržuje stabilní čas a je někde za vodičem

Když v nějakém městě fandím poprvé, je ještě důležitější přesně si to projít a domluvit si místo fandění. Když pak běžec běží, nemá čas prohledávat davy u tratě, aby našel svou fanynku. Řekneme si obvykle zejména přesné místo i stranu, kde budu. Plus mínus pár metrů. Nosívám s sebou velký duhový deštník, je to klíčová věc, bez které by nás náš běžec nemusel najít. Velký golfový duhový deštník je základ.  

Povolávám posily

Když chtějí fandit i kamarádi, řeknou mi, kde zhruba budou, a já jim podle tabulky s odhadovanými časy na každém kilometru poradím čas a pošlu fotku muže, jak vypadá. Jakou má barvu trička, kraťasů, příp. kompresních podkolenek apod. Tuhle fotku i se startovním číslem dávám před závodem i na Facebook, aby i další eventuální fanoušci věděli a mohli pak i podle čísla sledovat jeho výsledky.

Pomocí apky, která se obvykle během závodu dá stáhnout na stránkách organizátora, můžu běžce sledovat coby puntík na trati. I když třeba zrovna v New Yorku to bylo takové fanouškovské maso, že jsem to vůbec nedávala, a zprávy o pohybu našeho puntíku mi chodily od našeho kamaráda smskami z Prahy.

Fandit se musí nahlas

Fandíme vždy všem a hlasitě podporujeme borce, co nesedí doma a potí se na trati. Máme řehtačky, frkačky, trubky, píštalky, tleskátka, bouchátka. A křičíme. Hodně. Ale ne něco jako: „Dělej, už je to jen kousek” nebo „Když jsi to dal sem, tak už to doběhneš” apod. Správný slovník mě muž s léty naučil, takže běžce neštveme, ale podporujeme správnými slovy jako „makej, dávej, zaber, super, pojď ještě, jsi borec, jeď, jeď, jeď” apod.

No a poslední, ale přesto důležitá věc, jsou fotky. Každý závodník si sice po závodu může koupit fotky přes web pořadatele, neboť fotky všude podél trati fotí profíci, kteří podle startovních čísel spárují běžce s vyfocenými snímky. Ale nestojí to zrovna málo a často to nestojí za nic. Mít svou fotku je jistota. A tak většinou ještě tahám velký fotoaparát a stativ a fotím a fotím. Běžec musí poslouchat a běžet na správné straně, abyste ho mohli vyfotit a neztratil se vám v davu. Chce to disciplínu na obou stranách.  

Fandění v zahraničí

Když nejste na domácí půdě, je to mnohem těžší. Jste rádi, že vyberete a předem okouknete jedno jediné místo, ale pak se vám třeba stane, že jsou tam zátarasy a vy se tam nedostanete. A víte, že běžec poběží a bude po vás koukat někde, kde nemůžete být. V New Yorku jsme byli ve stejném roce, kdy bouchly bomby na maratonu v Bostonu, a tak tu byla zvýšená bezpečností opatření. Duhový deštník jsme neměli, vlajku jsme museli dát dolů a nebylo jak na sebe upozornit. Takže nás muž málem přeběhl a obětovali jsme hlasivky, aby si nás všiml.

Po závodu jsme měli sraz v Central Parku u domu, kde žil John Lennon s Yoko Ono, ale policie mě tam nepustila. S tím jsme nepočítali a tak muž u sebe neměl nic. Já měla jeho batoh, oblečení, peníze, vše. Ale dopadlo to dobře, New York fandí běžcům, a tak ho zadarmo napojili, nakrmili a vrátil se nám večer v pořádku do bytu celý rozesmátý. V Chicagu to naopak byla paráda, protože kamarádka, která tam žije, nám vytipovala prima místo ve třetině a za polovinou trati, kde byl klid, skvěle se fandilo a muž nás nemohl přehlédnout.

Hlavní je se bavit a s radostí podpořit toho, koho máte rádi

Když do Prahy letos na maraton jeli kamarádi našich známých z Německa, byla jsem jim doporučena a nabrífovala je den před závodem tak, že mi pak pořád jen děkovali, protože si v Praze připadali jako doma. Dokonce i mí kamarádi jim zafandili na nejrůznějších místech, věděli, jakému číslu fandí, kdy daný běžec přiběhne a podle fotky měli přehled i o tom, jak vypadá. Samozřejmě jsme fandili taky, a tak to má při závodech být.

Každý závod dělají nejen pořadatelé a běžci, ale i my fanoušci podél trati. I když nedostaneme žádnou medaili, i my jsme malí hrdinové, přestože se u toho zapotíme o trochu míň než běžci na trati. Tak pokud zrovna neběžíte, přidejte se k nám.