Kristýna Křenová: Do sportů se vrhám po hlavě

Ve dvanácti letech si způsobila vážný úraz páteře a skončila na invalidním vozíku. Nevzdala se a naučila se profesionálně jezdit na tzv. monoski. Po osmi letech se rozhodla kvůli sérii zranění a neshodám s trenérem svou závodní kariéru ukončit a z hor se přesunula rovnou na oceán. Sešly jsme se den před jejím odletem do Indonésie, kam jela surfovat. “Ještě nemám sbaleno, všechno vždycky řeším na poslední chvíli”, smála se. Kristýna Křenová (26) se nedávno stala členkou první české národní reprezentace v adaptive surfingu, surfingu, který je přizpůsoben handicapovaným. Má za sebou i první mistrovství, které ve své kategorii suverénně vyhrála. O Kristýně se vlastně nedá psát jako o tělesně postižené, protože toho dělá mnohdy víc než ti, kteří chodí normálně po dvou. Má ráda rychlost, hory i oceán a do všeho se vrhá po hlavě a jako bývalá gymnastka se jen tak něčeho nezalekne.  

Jaké bylo probuzení po operaci a zjištění, že nemůžeš hýbat nohama?

Dávno už to neberu tragicky. Všechno to mám v takovém oparu, byl to pro mě velký šok dozvědět se, že už nikdy nebudu chodit. Doteď vlastně nevím, co se stalo, jestli lékařům ujel skalpel nebo jestli jsem nespadla saniťákům, když mě převáželi a tím se můj stav zhoršil. Těch variant, co se mohlo stát, je hodně, ale nemá cenu to zjišťovat. V životě se nám bohužel občas dějí věci, které jsou trochu traumatické.

Doufala jsi, že se to změní?

Dlouho jsem si zvykala na to, že jezdím na vozíku, rozhodně jsem se s tím nespokojila ze dne na den. Asi rok jsem žila v tom, že se zase postavím na nohy. Naštěstí jsem ve špitále za tu dobu poznala partu skvělých lidí, byla tam legrace, i přesto, že jsme tam všichni byli čerstvě přeražený.

Měli jste zajištěnou i nějakou formu terapie?

V té době jsme tam žádnou terapii neměli, nic takového tehdy neexistovalo (v roce 2005 pozn. redakce). Měli jsme tam nějaké autogenní tréninky a seberelaxační metodu na bázi meditace, která dokázala alespoň trochu zmírnit panické stavy. Neprocházeli jsme tam ale žádnou strategickou komplexní psychologickou péčí. Ve chvíli, kdy se člověk zlomí a zůstane na vozíku, tak si pak musí vyřešit spoustu věcí: bydlení, práci, rodinu. Není to jenom o těle, které už dnešní lékaři dokážou skvěle spravit. K tomu, aby se ta doba vracení zpátky do života zkrátila a nebylo to třeba 5 let, ale jen rok nebo dva, je určitě dobrá komplexní duševní péče.

Mění se to s postupem času k lepšímu?

Naštěstí ano, dobré výsledky má třeba tzv. “pearová terapie”, kdy za pacienty přijde někdo jako já, kdo už má nějaká léta na vozíku odžitá a spoustu věcí jim ukáže a prakticky vysvětlí. Je to pro ně lepší, než když přijde nějaká zdravá chodící rehabilitační sestra, která je začne učit, jak si obouvat boty.

Myslíš, že ti pomohlo, že si předtím hodně sportovala?

Určitě. Asi tři dny po úrazu mi do nemocnice volali, že mě chtějí do gymnastického týmu, kam jsem se několik let tvrdou pílí snažila dostat. Bylo to o několik úrovní výš a pro mě to byl splněný sen. Poctivě jsem rehabilitovala a poctivě dělala všechno, co mi říkali doktoři. Věřila jsem, že se na ty nohy znovu postavím a budu zase závodit. Jenže pobyt v nemocnici se prodlužoval a já furt nechodila…

Co bys poradila lidem, kteří zrovna procházejí těžkým zdravotním obdobím?

Aby se nevzdávali a byli co nejvíc v poklusu a zaneprázdnění. Je to stejné, jako když se rozejdeš s chlapem a na dva týdny se zavřes s flaškou vína doma – taky tě to taky nikam neposune. Když se pak v něčem plácáš několik let, je fajn prostě začít něco dělat, aby ses dostala zpátky do zápřahu normálního života.

Ty jsi začala poměrně brzy s dalším sportem, s lyžováním…

Na spinální jednotce jsem nakonec byla něco málo přes rok, skamarádila jsem se tam s ostatními pacienty a postupem času jsme začali jsme řešit, co budeme dělat příští rok v zimě. Dozvěděla jsem se, že jde lyžovat na monoski. Strašně jsem se těšila, že další zimu už nebudu ve špitále, ale někde na horách a to mě hodně motivovalo. Od malička jsem milovala lyžování, poprvé jsem stála na lyžích už ve třech letech. Rodiče pro mě ve Francii neměli hlídání, a tak mě dali do francouzské lyžařské školky. Nerozuměla jsem ani slovo francouzsky, ale naučila jsem se lyžovat.

Nakonec jsi závodila na dost vysoké úrovni…

Byla jsem desátá na světě, což je fajn. V první desítce je ale hrozně velký rozdíl mezi holkama, které jsou z alpských zemí, nebo mají dobré zázemí jako třeba Britové. U nás je těžké ten sport dělat, je to hodně okrajová záležitost a spolkne to spoustu času a peněz. Já byla v Česku jediná holka, která se tomu mohla věnovat. A vydrželo mi to celých osm let.

Jezdila jsi slalom, obří slalom a super- g. Před dvěma lety jsi ale ukončila závodní kariéru. Proč?

Zabíralo mi to hrozně moc času, byla jsem v průměru 150 dní ročně na sněhu. Konkurentky z Rakouska jsou za to, že se 8 hodin denně věnují tomuhle sportu normálně placené, u nás to zatím nejde. Já jsem do toho musela pracovat, dodělávala školu a také jsem chtěla mít čas na partnera a na kamarády.

Takže si skončila hlavně kvůli rodině?

Byla to kombinace několika věcí, měla jsem neshody s trenérem, do toho mě bolely z lyžování ruce a čekaly mě dvě operace, celkově jsem začínala cítit, že už mě to tolik nenaplňuje. Táta mi vždycky říkal “Dělej to, dokud tě to baví” a já ráda věci dělám dobře a ne jen tak napůl. Možná bych ještě jednu sezónu dala, ale svého rozhodnutí nelituji.

Vrhla ses hned do další sportovní disciplíny?

Ne, dala jsem si na půl roku pauzu. Lyžování bylo dlouho součástí mého života, proto jsem konec dlouho oddalovala. Jsem od přírody hodně soutěživá a závody jsem milovala. Taky jsem si za tu dobu vytvořila spoustu kamarádů z celého světa, se kterými jsem se potkávala každou zimu. Pro mě to byl velký životní zlom a nějakou dobu to hrozně bolelo. No a pak se zčistajasna ozval surfař Milo Brzák.

A tak jsi začala surfovat?

Tak nějak. Nejdřív mě pozval do Chorvatska na závod na katamaránu v rámci projektu jeho neziskovky Adapted, která pomáhá tělesně postiženým lidem začít s extrémními sporty. Nebyli jsme zkušení, takže ze závodů se nakonec stala spíš plavba podél závodících lodí. Problém v nebyl v tom, že jsme měli všichni nějaký tělesný handicap (Milo Brzák je profesionální surfař a skateboarder s ochrnutou paží, pozn. red.), ale spíš v tom, že ovládat loď, rozumet moři a větru je prostě těžké a chce to čas a zkušenosti.  

Z katamaránu si skočila rovnou na surf?

Milo mi po návratu volal, jestli nechci dorazit za ním na Bali. Tou dobou už tam  další členové naší katamaránové posádky Honza Považan a Martin Rota. Měli tam dorazit ještě další sportovci, ale kvůli zemětřesení, které v té době v Indonésii probíhalo, nás tam bylo nakonec míň. Aspoň se nám mohl Milo víc věnovat a naučit nás surfovat.

Odjela jsi i přesto, že bylo v Indonésii zemětřesení?

Byla jsem celou dobu v kontaktu s Milou, který tam žije a nebylo to tak děsivé, jak to prezentovala média. Informovala jsem se i na ambasádách, sledovala jsem předpověď počasí. Myslím, že mnohem nebezpečnější je pohybovat se tam na skútru, na kterém jsme tam jezdili každý den.

Jak ses citíla, když ses na surf vyhoupla poprvé?

S bráchou máme snížený pud sebezáchovy a posunutý práh bolesti, takže se do spousty aktivit vrháme prostě po hlavě. Neměla jsem žádné předchozí zkušenosti, nikdy předtím jsem ve vlnách nebyla. Milo mi musel nejdřív podrobně vysvětlit, jak vůbec surfing funguje a pak jsme museli upravit můj surf tak, abych se na něm vůbec udržela. Šli jsme na mělčinu, kde byla jen ta pěna z vln a já v tu chvíli cítila strašný respekt k oceánu.

Bála ses?

Ze začátku mi to přišlo jako bych měla lyžovat na lavině. Je to živel, který má neuvěřitelnou sílu.

Co tě na surfingu nejvíc baví?

Dělám jej se skvělou partou lidí, se kterou můžu klidně bydlet v karavanu několik týdnů, každé ráno si dát společně snídani, zasmát se, pak jít surfovat a sdílet s nimi to nadšení.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?

Surfing se teprve nedávno stal olympijským sportem a mně se nikdy nepovedlo kvalifikovat se na paralympiádu s lyžováním. Chtěla bych to proto zkusit se surfováním. I když nevím, co bude za 8 let. Třeba už na to budu stará. Doufám, že budu časem také trochu víc usazená a budu mít alespoň jedno dítě. Všechno ale nechávám otevřené, nechce se mi moc myslet na budoucnost, nevím, co mě potká. Přijímám to, co mi zrovna život dává a jdu za tím, co mě právě baví. Třeba budu za 10 let žít na lodi a chovat lachtany. 

Foto: Eliška Slováková, archiv Kristýny Křenové

Náhlé životní zvraty člověk nikdy nečeká. Může se to stát, i když sportujete a jíte zdravě. Jednoduché online životní pojištění Mutumutu vás na eventuální výpadek příjmů pojistí. Takže pak v nemoci, kdy máte hlavu plnou jiných starostí, nemusíte řešit finance. A můžete mít stejný příjem jako dřív.