Jste ve sportu soupeřiví? Pozor, všeho moc škodí

Bez dávky soupeřivosti bychom nemohli vyhrát jakýkoliv sport, ať už jde o tenis nebo šachy. Ale ani zvítězit v boji o krásnou ženu. Soupeření nás motivuje podávat lepší výkony. Jenže nic není bez odvrácené strany – a co jednou přispívá k lidskému štěstí, jindy může pořádně překážet. 

Soupeření s ostatními nám pomáhá si neustále zvyšovat cíle. Ti nejlepší motivují i ostatní, aby se jim snažili vyrovnat – tím zvedají laťku průměrného výkonu, což motivaci opět zvyšuje. Jenže ve skupině, kde se lidé vzájemně podporovali, se místo takové pozitivní zpětné vazby objevila vazba negativní.

Ti, kdo cvičili nejméně, působili negativně na celou skupinu. Lidé flákáním ostatních omlouvali svou vlastní nečinnost – a roztáčející se spirála nízkého výkonu postupně snižovala dobu strávenou cvičením u všech, vysvětluje na svém blogu jeden z autorů výzkumu, doktor Damon Centola.

Správně vás motivovat mohou třeba sociální média. Soupeřením s ostatními uživateli například zkusíte nové cviky, cvičíte častěji a poctivěji. Jenže jak ukazuje výzkum vědců pod vedením doktorky Jingwen Zhang, pokud na síti soupeřivého ducha nahradí vzájemná podpora, výsledek je úplně opačný, a vy cvičíte dokonce ještě méně, než kdybyste si svůj tělocvik nechávali jen pro sebe. 

Soupeření nade vše

Soupeření ke sportu neodmyslitelně patří. Člověk má potřebu ve své činnosti vidět nějaký smysl a pokrok – a právě možnost porazit druhého nebo druhé a získat prestiž dává smysl takovým absurdním aktivitám, jako je třeba kopání do míče nebo střílení do terčů. Civilizovaná verze rvaček, jimiž si tvorové žijící ve skupinách vyjasňují vzájemné role, má dlouhou tradici: olympijské hry začaly dávno před naším letopočtem.

Jenže všeho moc škodí – i soupeření. Což možná nepozná vítěz, ale ten prohrávající si toho je zaručeně vědomý. Psychologové hledají rovnováhu, v jaké soupeřivý sport ještě prospívá, a kdy už škodí: sport by měl zvyšovat, nikoli snižovat sebevědomí, radost ze schopností vlastního těla i ze života. Pokud místo toho člověka otravuje nebo deptá a radost z hraní vymizí pod strachem nebo vztekem z prohry, soupeřivá motivace začne rázem místo prospěchu škodit.

Demotivující vliv soutěží

Sport se zakládá na pravidle, že zvítězit nemohou všichni, takže aby jeden vyhrál, musí druhý skončit poražený. V běžném světě ale obvykle mohou všichni získat víc, aniž by kvůli tomu musel někdo jiný ztrácet. A v takových situacích je výhodnější spolupracovat – což navíc ocení i všichni okolo. 

Pokud ale lidé chápou společnou „práci“ jako soutěž, mohou sabotovat práci ostatních, aby byli lepší než druzí, ukázala trojice vědkyň ze Stanfordovy univerzity vedená doktorkou Szu-chi Huang. Takové chování zná asi každý, kdo kdy pracoval v korporátním prostředí. A každý také jistě chápe, že jeho negativní dopady na práci i vztahy s ostatními obvykle převáží tu trochu motivace navíc, kterou soupeřivost přinese.

Bez odměny ani ránu

Korporátní zaměstnanci uvyklí dohánění vytčených cílů těsně před uzávěrkou pak dobře znají ještě další odvrácenou stránku takového soupeření. Ono zvýšení motivace pomocí nějaké vnější odměny, ať už výhry nad soupeřem, nebo naplnění požadovaných korporátních statistik, člověku zároveň snižuje jeho vlastní, vnitřní motivaci. Takže po skončení soutěže nebo účetní uzávěrce chybí vlastní chuť pokračovat v práci bez bezprostřední odměny.

Psychologové znají nesoulad mezi „intrinsickou“ a „extrinsickou“ motivací už dávno. Třeba když školy odměňují děti za každou přečtenou knížku, jim udělají naopak ze čtení „práci“, která jim po utnutí odměn přestane dávat smysl. Anebo když žáci soutěží o ekologické úspory – opět se nenaučí šetřit prostředím trvale, ale právě jen během soutěže. Důvod obojího je prostý a docela logický: pokud něco děláme pro odměnu nebo vítězství, vnější motivace převálcuje naše vnitřní důvody, takže po skončení programu pomine i naše snaha v takovém chování pokračovat.

Soupeření, náboženství a geny

Soupeří politické ideje a kandidáti, firmy v ekonomice, hypotézy ve vědě i sokové v lásce – to všechno proto, aby se na vůdčí místo dostal ten pravý, nejlepší. Soupeření tak na úrovni společnosti zvyšuje efektivitu. Není ale dokonalé. Nikoho nepřekvapí, že se do něj pouští hlavně soupeřiví, elitářsky smýšlející lidé – a ti nemusí být nutně těmi nejlepšími kandidáty, zaměstnanci, vědci nebo milenci. Soupeřivost koneckonců souvisí i s narcismem, aspoň statisticky.

Soupeření navíc znamená neustálé srovnávání s ostatními. A to nám obvykle škodí, zejména ve společnosti protkané sociálními sítěmi, které zkreslují náš obraz o lidech okolo. Členové individualistických, soutěživých společností totiž daleko víc trpívají úzkostmi, depresemi a dalšími poruchami nálady. 

Štěstí a svoboda

Genetické dispozice jsou sporné, ale na tom, že naše euroamerická civilizace trpí depresivními poruchami zdaleka nejvíc a že se na tom podílí soupeřivost, se odborníci shodnou. Stejně tak se shodne většina světových náboženství, že všechna ona soutěživá motivace, díky které běháme za míčem a kupujeme dražší auto než soused, přispívá k přemíře chtění a lidskému neštěstí. 

A jak napsal ve třináctém století perský básník a teolog Džaláleddín Rúmí: „Pohleďte na toho, kdo se nepokouší zbohatnout a nebojí se ztrát, kdo ani s nejmenším zájmem nelpí ani na své vlastní osobnosti: takový člověk je svobodný.“

Mutumutu podporuje zdravý životní styl a rovnováhu. Za pozitivní přístup k životu vás navíc štědře odměníme. Vrátíme vám 20 % z ceny pojištění za radost ze sportu, dalších 5 % získáte za to, že nekouříte a 5 % za to, že chodíte na pravidelné lékařské prohlídky.